Rada č.1 - inspirace
Když nejde o život, jde o hovno, fakt
(proč zrovna tahle písnička, nevím)
Povím Vám to od začátku, ráda povídám. Taky ráda tvořím, jím, spím, kreslím a zjišťuji nové věci, ale to jsem se zase nechala unést myšlenkou, že bych se Vám měla trochu představit, ať víte, co za individuum Vám to tu vlastně radí. Ale to třeba jindy, teď chci povídat o kamarádce, o inspiraci, o hudbě a rodině.
Ve svém životě jsem vždycky věděla jen jednu věc jistě. Chci něco dokázat, chci dělat, co mě baví. Za tímto jsem si vždycky stála, ale tak trochu na to s každou starostí zapomínám víc a víc. Na můj sen být šťastná sedá prach takzvané reality. Ono to s tou realitou ale nebude tak krušné, vzhledem k tomu, že to, co tvoří realitu, jsme my a každá myšlenka, která nás napadne a začneme o ní přemýšlet jako o realitě. Myšlenky na sebe ale vzájemně působí a přecházejí z člověka na člověka, a tak se tak nějak stalo, že máme realitu takovou, jakou si ji naše vším zblbnuté hlavy udělaly. Jak často na tenhle svůj názor zapomínám, jak moc často zbytečně věřím všemu, co se mi ostatní snaží vnutit a jak často zapomínám sama na sebe.
Poslední dobou jsem se cítila ztracená, šedá a osamělá, teď už vím proč. Zapomněla jsem na svoje sny, a na to, co si doopravdy myslím. Uvěřila jsem názorům lidí, kteří mi nechtějí ublížit, naopak, oni mi chtějí pomoct. Proto mi říkají, abych raději nechala vše být. Abych raději pilně studovala. Uvěřila jsem, že je to v pořádku a správně. A tak jsem to udělala. Ještě nikdy jsem nebyla tak ospalá a studená.
Ještě že mám jednu svou kamarádku. No, ona není JEDNA moje kamarádka. Ona je moje NEJLEPŠÍ kamarádka. Jediná kamarádka, o které kdy budu schopná říct, že je nejlepší. Málo lidí mě umí tak inspirovat jako ona. Přišla jsem k ní. Celá šedá, asi tak na 30% opravdová já někde hluboko zahrabaná. A ona to poznala. Aniž bych jí o tom cokoliv řekla, věděla všechno, co jsem tu zatím napsala prostě jen z toho, že jsem tam byla a ona na mě koukala. Nemeškala tedy (ano, moje specialita, miluju občas napsat do normálního textu nějaký staře působící výraz), a ukázala mi jednu slečnu. Blogerku a vlogerku. Jmenuje se Anie Songe a je úžasná. Podívejte se na ni prosím. Bože, co to plácám, určitě tu budu psát, podívejte se na ni, když je tohle můj první článek, a než tenhle blog někdo najde...no nic. Zase plácám. Víte, ráda takhle plácám. Tolik bych Vám toho chtěla napsat už v tomhle článku! Ale nejde to! Nemůžu zase tolik plácat pátý přes devátý!
No, ta slečna a to, co dokázala udělat, jak zvládla očistit svou mysl od všeho, co ji brání, jít si za svým a i přes to, že musela někdy dělat to, co jí nebylo vždycky příjemné, byla šťastná. Nic není krásnější. Tak trochu teď vím, že jsem to zase víc já. Možná tak na 79%. A bude to lepší. Budu psát. Milovat svůj život. Koukat všude okolo sebe a nenechat se strhnout, protože to, co máte v hlavě Vy, je to nejdůležitější. Drže si to tam, nenechte si to ukrást. Sami dobře víte, co chcete.
Chtěla jsem ještě napsat, co teda vlastně chci..ale vím, že se to může ještě milionkrát změnit. Ale můžu to opravit ne? Až to nebude pravda ;).
Chci být v divadle, chtěla bych jít na DAMU, stát se pro někoho inspirací, být šťastná, mít psa, cestovat, a nenechat svou rodinu zapadlou v šedém světě.
Mimochodem, jsem Káťa
Tvůj článek se mi moc líbí, je takový surově pravdivý, na nic si nehraje a ukazuje vlastně pravdu. Společnost nás nastavuje k obrazu svému, jsme hnáni tam kam vlastně nechceme a nikdo nám moc nedává na výběr. Myslí to dobře. Ale pak se všichni stáváme stejnými a ztrácíme sebe.
OdpovědětVymazatA moc se mi líbí že píšeš své myšlenky, zvlášť když mají hlavu a patu, to nikdo jen tak nedokáže. Doufám že budeš i nadále pokračovat a nebudeš mít šedou náladu a necháš v sobě kouska toho optimismu :-)