Jsem kašpar

Víte komu se nálady mění asi rychlostí blesku? Víte kdo se v tom už vůbec neorientuje a občas absolutně neví, co píše a proč to píše? A víte kdo celý den kouká na romantické komedie, válí se na gauči a potom zpytuje svědomí sám nad sebou z dalšího promarněného dne? A dokážete odhadnout komu je to v závěru jedno? A potom ho to zase děsně užírá. Stále nevíte? Ok, protože já taky ne. Ježiš ten člověk musí být fakt blázen. Ještě že nikoho takovýho neznám.

Ne vždycky dovedu mít náladu na to, povzbuzovat lidi. Někdy ji mám stoprocentně, někdy mám zas dobrou náladu, ale nedokážu nikoho povzbudit a někdy mám i strašnou náladu, ale stejně se snažím dodat lidem něco, co mě samotné chybí. A teď náladu nemám. Prostě nemám. Sice bych psala a psala, ale nedopadlo by to dobře (viz předchozí článek, který vypadá jak z deníku nejhoršího případu v Bohnicích). Jasně, vím, že je dobře, když mě budete znát ze všech stran, ale nemusíte vědět o každé mojí horší chvilce a já si to prostě někdy neuvědomuji.

Takže až budu mít zase nějakou takovou svou náladu, něco určitě napíšu. Ale článek to nejspíš nebude. Možná ta básnička. Co já vim, že. Uvidíme.

Poslední taková věc k minulém článku. Víte co nechápu fakt vůbec? Proč je ta úzkost se mnou pořád i když na nic vůbec nemyslím, já si byla prostě jistá, že dokud na něco nemyslíme, není to. Přeci, nevidím zlo, neslyším zlo, zlo není. Nebo ne? Třeba mi to všechno jednou začne dávat smysl.

"I'm a goner, somebody catch my breath. I wanna be known by you."