Jak to v pátek chodí

"Nikdy toho nechtěj moc vědět. Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije. Vědění činí člověka svobodným-ale nešťastným.“

E.M. Remarque

Psát v pátek je opravdu vyčůraný způsob jak dosáhnout řekněme docela pozitivně laděného článku. Proto to dělám. Totiž, přemýšlela jsem, jestli Vám sem dávat věci, které jsem naspala v týdnu jen tak čmáraně do sešitu. Ve škole. Pršelo. Kolikrát přede mnou bylo ještě nesčetně písemek. No, snad si dokážete představit, jak to vypadá, když se vypíšete z toho jak a co cítíte během týdnu, kdy všechno vypadá minimálně na konec světa. Život je šedej, zpomalenej a znuděnej sám sebou. To je pak pěkně na houby. (Houby!Musim zítra na houby!)

A jak jsem tak nad tím přemýšlela, došlo mi, že to není úplně to, co Vám chci vzkázat. Každý máme blbý chvíle, o těch víme a svěřujeme se s nima svým blízkým. Já se třeba spíš vypisuju k sobě do sešitů. Ale tenhle blog jsem založila trochu za jiným cílem. Chtěla jsem, aby z mých článků sálalo to, co je někde uvnitř mě v těch šedých dnech hluboko zahrabané, proto je to tak vzácné a důležité a každý by to měl umět najít i když mu není úplně nejlíp. A v tom já chci pomoci vám a vlastně i sama sobě. Najít společně radost ze života a v každý situaci si v sobě samém udržet ten světlý bod, ke kterému se můžeme vrátit vždy, když je nám nejhůř.

Ty jo. Stejně se to ve mě docela pere, protože jakkoliv to může vypadat, já nejsem tak pozitivní člověk. Vlastně většinu času nevím co se sebou a zase na vše zapomínám, jsem taková nijaká a rozhodně mi nepřijde, že by ve mě mohlo být ještě něco víc.

Ale potom mi dojde, že to všechno byly jen chvilkové stavy. Kvůli škole, stresu, nedostatku kávy, nedostatku času na čtení knížek a celkově,nedostatku všeho. Je v nás opravdu mnohem víc, než jen stres, dusno, mlha a něco, co se zoufale snaží tlačit naše oční víčka dolů. Taky jsou v nás kosti,maso a něco, co naše víčka drží stále otevřená.
Svoje stress chvilky si budu psát do sešitu a konec! Ok, možná by vás to i zajímalo, a tak se tu třeba jednou za čas něco objeví, ale rozhodně to nebude nijak často. Teď mě napadá, že by jste si mohli myslet, že tyhle pozitivní články píšu jen tak a nemají žádnou opravdovou hloubku, protože to co píšu ve skutečnosti necítím. Jestli si to opravdu myslíte, věřte mi, že nic z toho, co jsem napsala nebylo falešný a jen tak vycucaný  prstu. Co cítím, píšu. Píšu pořád a píšu pro vás.

Myslete sami na sebe! Zasloužíte si to! Já třeba teď s taťkou koukám na Cimrmana, vedle mě čeká nové, skvělé číslo Kreativu a dám si kafe. Je tu teplo, svítí lampička, a nic jinýho nepotřebuju. Fakt ne. Přijde mi, že všední dny jsou někde úplně mimo mojí realitu, že jsem snad nikdy nemohla být tak vyčerpaná a znuděná jako ve škole. To co bylo jde momentálně úplně mimo mě a to co bude, taky. Zbláznila bych se, kdybych myslela na školu a všechny ty problémy -který zas až tak žhavý nejsou- v PÁTEK.

To byl zase článek. Krásný Káťo. Pěkný, pěkný. Achjo přijde mi, že tomuhle článku něco chybí ještě. Tak jo, zkusím ještě něco vymyslet. Už to mám!
Přečtěte si Na západní frontě klid (prostě musíte) a dejte si kafe. Btw. nemůžu zapomenout vás obeznámit tím, že zítra dávají Harryho a Tajemnou komnatu.

Pa, ještě citát na závěr, protože Remarque je génius.

"Všechno, co se dá spravit penězi, je laciné"