Ty Jo

Měla bych víc psát. Měla bych vám toho víc říkat a měla by tam vždycky být nějaká pointa. Nebo ne? Možná bych radši měla zkusit vařit nebo sportovat. Třeba by mi to šlo. Kdybych trénovala, tak bych byla určitě skvělá kuchařka i sportovkyně. (určitě Káťo, věříme ti)

Ale jsem tady. Prázdný místo na psaní přede mnou, spousta věcí v mojí hlavě, co by ráda byla i v srdci, ale něco jim brání. Ani to srdce občas necítím, víte? Přijde mi, že tam není. Že věci mám jen v hlavě a jen při výjimečných (jakože fakt výjimečných) příležitostech, se dostanou i někam jinam, ale jestli je to srdce, to nemám tušení. 

Nejspíš sama nebudu těmhle věcem věřit, dokud je nebudu mít v srdci. Víte co? Moc poslouchám texty Tylera Josepha, moc přemýšlím. SAKRA, MOC, MOC PŘEMÝŠLÍM a mám pocit, že si nemůžu dovolit nepřemýšlet, že bych jinak prostě zapadla a umřela. Jenže já na nic nepřicházím a přijdu si jak blázen, proto mi přijde tak šílený, jak moc nad Tylerem Josephem a nad sebou přemýšlím. Ok, jsem oficiálně blázen a moc píšu „ok“.

Možná si pokládáte otázku, kdo je Tyler Joseph? O něm později. Možná i v jiným článku.

Říkám si, jak by bylo jednoduší prostě vypnout. Nad ničím "hlubokým" nepřemýšlet. Hlavně ne nad sebou, to vás chraň Bůh, abyste si jen zkusili přemýšlet sami nad sebou. Kdyby mi to ale šlo, vypnout, neseděla bych tady teď a nepsala nějakou slátaninu věcí, kterou ani nedokážu pojmenovat, šla bych za ségrou, pomohla bych jí s pečením mufinků a nemuselo by mě přitom sžírat něco, čemu se říká úzkost. Asi. Já tomu říkám prostě úzkost. To neřešte, ok? 

Ale já prostě musím, když už tu hlavu mám, tak prostě uvažuju a někdy to fakt bolí a tahá mě to na všechny strany. Nahoru a dolu. A já občas nevím, na jakou stranu jít. Vím, že to znáte. 

Ok, Káťo. Jsi poslední dobou fakt divná. 

A není to třeba dobře? Třeba jen nechceš ztratit svůj vlastní život a sebe. 

Chtěla bych psát třeba jen o jednom tématu, víte, ale nemám to v sobě uspořádaný tak, aby to vůbec šlo. Na to jsem moc zmatená a bojím se, že bych to nezvládla. Možná bych měla psát básničky. Tam můžu psát hovadiny, který pro mě znamenají život, a nikdo na mě nebude divně koukat, protože u básniček je přirozený že jim ne každý rozumí. Tohle psaní mi přijde nějak omezený, já totiž ze sebe nedokážu všechno dostat v normálních větách a psaní článků vyžaduje, aby čtenáři pochopili, co píše autor. Potřebuju vymýšlet metafory a zvláštní fráze, které všechno vystihnou. Asi neumím psát tak, jak jsem si myslela. 

Věřte mi, nemám depky. Jen tu svou úzkost a strach. Strach z toho, že by se někdo třeba dozvěděl o mým blogu a chtěl by mě upálit za to, že jsem divná kráva. Strach z něčeho uvnitř sebe, co zprostředkovává život všem dalším strachům okolo mě. Asi mám ruce obarvený na černo. Asi bych tohle vůbec psát neměla, neměla bych myslet, jinak mi to ublíží. 

Díky Tyi, myslím to vážně. Za co? Možná za to, že si mi otevřel srdce. Možná už trochu vím, co to je, i když to bolí, ale dokud to bolí, bude to zas dobrý, ne? 0

Jen tak mimochodem, kdybych fakt psala básničky, nejspíš bych prostě psala to, co má Tyler Joseph v písničkách. Protože to je život. Protože to je člověk. Možná až trochu moc na dnešní svět.