Ostrov nelétavých ptáků

Někdy si říkám, že nevím, jestli vám sem mám psát všechno. Tím myslim věci, tak jak je doopravdy cítím. Úplně upřímně. Bojim se, že by jste se mě lekli a měli mě za blázna.

No, ale co. Někdo blázen být musí, no ne? Já si to o sobě ale nemyslím. Naopak, jsem neobyčejně chytré, krásné, inteligentní a výjimečné děvče. A nikdy nelžu. A nikdy nejsem ironická. NIKDY.

Takže si to asi ještě rozmyslím.

Co si ale vůbec mám rozmýšlet, když to vlastně už dávno vím?! Chci vám o tom všem psát, chci vám říkat o všech kravinách a teoriích, co mě napadnou. Chci aby jste to věděli, protože mám pocit, že když vám člověk něco sděluje úplně upřímně, tak jak to vidí a cítí, i když se to může zdát strašně přecitlivělé, ustrašené a jednoduše divné, nikdy vám to nemůže skutečně nic udělat. Jediný, co můžete udělat, je se nad tím zamyslet, nebo to nechat jít. Když se nad tím zamyslíte, budu šťastná, protože neumím nic, jen psát (ani tím si nejsem zcela jistá) a tím pádem nemůžu světu pomoc jinak, než slovy, co píšu.  Ne, nevím o světě moc. Ale vím hodně o sobě, tudíž si myslím, že vím dost o lidech. Minule jsem psala o tom "místě", kterého se bojíme. Myslím, že v tom místě jsme všichni stejný, všichni jsme lidi. Lidi, co se bojej, přemýšlej, milujou, smějou se a pláčou. Lidi, co klidně můžou psát i na blog nespisovně.Víte, že tohle místo máte. Já to vím taky. Někde tam je. Taky ho pořád nevidím, ale snažím se a samozřejmě se i bojím toho, co tam najdu. Ale není tam nic jinýho, než já. Jen já a všechno, co jsem se před sebou snažila ututlat. A život je o tom, naučit se s tím sžít.

Tím jsem chtěla původně říct, že každý umí nad něčím přemýšlet, nemusí proto být vystudovaný, nemusí umět vůbec nic. Stačí být člověk, stačí vědět o tom místě.

Ale jsme na ostrově nelétavých ptáků a je sakra těžký nejít tou stejnou cestou, kde jdou všichni, nutěj nás, postupně se přestáváme bát, postupně ztrácíme sami sebe, všichni chladneme, zapomínáme na to, kým jsme, nasazujeme masky, o kterých ani nevíme. Je těžký je sundat, když o nich nevíme.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že strach je děsně silná emoce? Že je důležitý stejně jako třeba láska? Že nás dokáže vrátit zpátky? Že z nás dělá lidi? Je to docela smutný co? Že to, co z nás dělá kým jsme jsou naše obavy, kterých se vlastně nesmíme bát a celý náš život je o tom, je překonávat. Strachu se ale stejně nikdy nezbavíme. Asi je to dobře. Je pořád lepší, aby se všichni báli, než aby necítili nic. Strach totiž nikdy nepřijde sám, vždycky ho doprovází láska. Jdou spolu ruku v ruce. (pokud teď nemyslíte strach z duchů nebo třeba z pavouků, tam lásky moc není, ale rozhodně je to taky lidský).To je na něm to nejdůležitější.

Jasný. Už jsem pěkně v háji. Radši půjdu spát. Víte, jak jsem psala o tom, že sem nechci psát nic moc takového smutného? Hh. Ale tohle vlastně vůbec není smutný, možná trochu jiný, ale rozhodně lidský.

Tak zůstaňte na živu. Protože to za to stojí.

Dobrou <33