Klid x Motýlci

Áďa mi jednu cestu ve vlaku v jedný vyjímečný knížce ukázala citát, kde stálo, že při opravdové lásce necítíme klepající se kolena, ani nervozitu, cítíme klid. A dá se říct, že já jsem v životě už byla zamilovaná tolikrát, že bych o tom měla něco vědět. Pokaždý jsem si myslela, že víc už cítit nedokážu, že už by toho mí srdce nebylo schopný, že už teď musim zářit láskou všude kam přijdu. Říkala jsem si, že prostě tyhle city mě jen tak nepustěj, vyžívala jsem se v každým zamávání motýlích křídel v mým břiše, ale aniž bych si tu uvědomila, pokaždý to krásný zmizelo. Zůstalo jen prázdno a klasická já, která hledá v minulosti někoho, ke komu by ty svoje city mohla zase připnout. Je to poněkud zvláštní, ale já dlouho nevydržím bez toho, abych k někomu nechovala city. Prostě mi to chybí, potřebuju to cítit, i když se mi nestává, že by jakékoliv city ten člověk choval ke mně.

Tak, a to je přesně ono. To je ten stres, motýlci, šílený smích, pocit že se vznášíte bůh ví kde. Ale klid? Nikde. Tyhle všechny pocity přejdou, ale co přijde po nich? Když toho člověka poznáme?

Trochu se bojím, že už jsem dávno všechny své budoucí lásky prošvihla, že když jsem cítila klid, nebylo mi to dost, že už budu vždycky cítit jen motýlky. A pak přijde chvíle, kdy už nebudou ani motýlci.

Ale já stejně doufám v ten druh klidu, při kterém se vám chvějí vnitřnosti štěstím, ležíte na pohovce, někde v pozadí hraje béčkový film a vy se usmíváte se zubama, protože je vám to jedno, jak vás ten druhej uvidí. Vyžíváte se v tomhle okamžiku, vidíte v těch očích svou budoucnost, celej svůj život.
A jak vás tak drží, cítíte bezpečí, cítíte klid, cítíte, že všechna blaženost světa tu leží s váma na pohovce a to, že stejně cítíte motáky v břiše, považujete jen za bonusový bod, protože je to tak příjemnej pocit.

:)

PS: Blogu, chyběl jsi mi