Art

Kam se to pořád ztrácí? Hledám ji pod postelí, na dně hrnku, pod křeslem i za televizí. Zkouším to znova znova. Ve výsledku to vypadá dobře, ale furt TO tomu schází. Chce se mi plakat pokaždé, když na to koukám, protože mi to dalo tolik práce, ale je to k zahození. Není tam TO. 

Co já vim, co TO je. Něco mezi inspirací, láskou, mnou samotnou a tím, kolik jsem toho vypila. A když to postrádáte, nejde to.  Bez TOHO by nebylo umění umění, bez TOHO by nebyli lidi lidma. Já bych nebyla já. A zrovna teď, když mám toho tolik, co psát, mi TO chybí. Teda myslim. Asi tak nějak napůl. 

Víte, chtěla bych vytvářet umění. Víc než cokoliv jinýho bych chtěla, aby si lidi moje články četly a nacházeli se v nich. Přemýšleli nad nima. A to je to umění a to je TO. Když se lidi zamyslí nad něčím, co vytvořil jinej člověk a nějak je to ovlivní. A takhle se lidi tvořej. Je to jedna z mála cest, jak člověka tvořit, aniž bychom ho znali. Stačí poslouchat sebe a můžeme tim toho pro ostatní udělat tolik.  

Umělci je to nejhorší zaměstnání na světě. A ano, dle mě se to opravdu dá celé nazvat zaměstnání, a je jedno, jestli píšete, kreslíte, hrajete nebo zpíváte. Můžete klidně i dělat bublinky na Václaváku. A vidim ve vás umělce. Bejt umělce totiž vyžaduje duši. Všichni tihle lidé se do ní musí podívat a po kousíčkách z ní něco mačkat. Něco, z čeho je pak  NĚCO. 

Umění z toho vznikne v okamžiku, kdy se to dostane mezi lidi a ti lidé na to reagují, jak už jsem psala. 

Umělci jsou lidi, co obětují sami sebe, aby nás něco naučili, aby jsme se zamysleli a vyslechli je.