Človík

Něco nádhernýho, tenhle člověk. Všechno nejlepší.

Už je tomu pěknou řádku dní, co jsem ze sebe naposledy vypotila nějaký článek. Ani se mi to nechce počítač, jelikož bych měla ještě horší pocit, než ten, který mě hryže teď. Vlastně jsem po celou tu dobu neměla co psát. Tedy ne, že by se nic nedělo, spíš jsem nevěděla, proč bych o tom psala a hodně přemýšlela nad tím, jestli by to bylo to, co sem opravdu chci dávat. K žádnému závěru jsem nedošla, protože moje hlava není schopna dojít k jakémukoliv závěru a radostně si mezi mým přemýšlením najde nové a nové nápady, o čem teď zrovna přemýšlet. A tak jsem se v tomto případě závěru vzdala a prostě něco napsala. Nechci se moc chlubit, ani nevím, jestli je čím, ale poslední dobou nemám náladu na nejdepresivnější věci na světě, které v mém běžném dni vystihují celé mé bytí. Nebo si to alespoň vždycky myslím. Teď když je mi fajn a takhle zpětně na to koukám,přijdu si jak děsná fňukna. Jo, ale až to zas příjde (jakože to bude brzo, Vánoce ne Vánoce), tak se nebudu litovat, ani nebudu brečet, budu prostě jen psát články z nějaké své propasti, o které teď naštěstí nevím. Někde ji tam slyším, jak kňučí a dře se na povrch, ale už jen pro to, že je dneska 1. prosince a narozeniny má Tyler Joseph, to odmítám připustit.

Až mi bude zase na nic, budu psát divný články a poslouchat kluky, přečtu si vždycky tohle. Asi to k ničemu moc nebude, ale třeba, TŘEBA.
Víte, dneska jsem viděla kousek takovýho videa. Jmenuje se to Tajemství. Je to prostě o "tajemství života", čímž má být zemská přitažlivost. Vysíláme myšlenky a ty nám k sobě přitahují svou podstatu ve fyzické podobně. Jednoduše řečeno, všechno, co chceme. Dneska jsem nad tím přemýšlela celou cestu vlakem a kupodivu k něčemu došla. K tomu, že ne každý tohle dokáže, zní to jako jednoduchá instrukce pro dokonalý život, ale u mě to prostě nemůže fungovat. Už jsem se totiž asi narodila s tím, že potřebuju o něčem neustále uvažovat, to následně buď vede k radosti nebo k depresím z toho, že jsem na nic nepřišla a pořád se mi to v hlavě všechno míchá. Kvůli tomu neumím mít takové ty jasné vidiny toho, co chci a toho, co potřebuju, protože ať už sama sebe poslouchám jakkoliv, tak to prostě nevím a nakonec se nejlepšími věcmi v mým divným životě plným myšlenek, štěstí, ztracenosti a naděje, stanou úplně ty nejneočekávanější věci a okamžiky. Aniž bych na ně nějak myslela a toužila po nich. I když..možná někde hluboko. Možná jsou tyhle moje největší přáníčka ukrytý pod touhle hromadou myšlenek, která ke mě prostě patří a už se ji nezbavím. Takže to video snad i mělo pravdu. Fakt zase nevím a mám v tom zmatek. Dneska mám ale fajn den! Protože moc nepřemýšlím. Jeden bod pro Káťu.

Teď mě napadla ještě jedna věc. Taky jsem dneska totiž uvažovala, jestli je moje hlava třeba jako v pořádku. Jestli je dobře, že nad něčím a ničím tolik uvažuji a přitom na nic nepřicházím. Jen na tisíce malých střípků z obrazu, který nejsem schopná složit. A je tu vůbec nějaký obraz, nebo jsou to jen hovadiny v mojí hlavě a já jsem divná? Fakt nevim. Jak teď hodně poslouchám twenty one pilots, hodně věcí mi začalo dávat větší smysl, ale zároveň, jakoby se všechno rozpadalo. Co je skutečný? Jsou skutečný věci v mojí hlavě a propast v mojí duši?

Musela jsem si i dneska projít touhle chvilkou, ok. Pravda je, že já, usměvavá Káťa, ta co se chvilku nekouká na tu tmu uvnitř ní, je fakt v pohodě. Poslední dny jo. Není to, že bych se přetvařovala, spíš se s tím vším snažím nějak bojovat. Ne nijak násilně. Občas si něco přečtu, zaleju si kytky, něco ozdobim, zapálim si svíčku, nebo se jen nechám unášet představami o letošních Vánocích. Celý mi to zní hrozně povrchně, ale nechci se neustále v něčem topit a ani vlastně nevědět v čem. Už nechci. Nenechám se sama sebou strhnout někam, kde jsem jako v pekle. /venku prší, místo aby sněžilo/
TO ALE NIC NEMĚNÍ NA TOM, že jsem chtěla ještě napsat, jak jsem vánoční človík. Človík je moje slůvko, co jsem si právě vymyslela. Něco mezi dospělákem a dítětem s náběhem na schizofrenní poruchu s úchylkou na Vánoce a čokoládu.

Ale fakt, teď tu ležim na posteli, po mé pravici je roztomilý malý stromeček a hodlám si číst Sněží, sněží a zítra půjdu udělat nějakou pořádnou Dárky tour po krámech. Když tedy přežiji očkování proti klíšťové encefalitidě. No jo. To je situace.

Snad ještě do Vánoc něco přidám, určitě nějakou recenzi, docela mi chybí pro jednou nepsat o sobě. Je to podobný jako hrát.

Tak, vy tři, co si tento článek přečtete, dělejte co můžete, aby jste uměli nahlédnou pod tu kupu čehosi a uviděli svá opravdová, krásná přáníčka. Hodně na ně myslete a kdo ví, třeba to Ježíšek uslyší. Ok, tahle věta je úplně mega kýč, ale nevadí, ty Vánoce to mají v povaze, být trochu kýč. A snad jen u nich mi to nevadí.